(Následující příběh je zasazen do prostředí Fable the Lost Chapters a z části kopíruje jeho děj)
Opět tam byl. Stál v obrovské aréně. Tisíce lidí na něj upínalo svůj pohled. S napětím očekávali, co se bude dít. Ozvalo se zatroubení rohu. Hlasy se utišily. Dagd tasil svůj meč. Ten začal plát ohněm. Otevřela se brána a z ní se vyřítila smečka vlkodlaků. Kouzlem se přemístil se za ně. Mečem jednomu uťal hlavu. Další dva magií odrazil daleko od sebe. Teď stál proti třem. Vlkodlaci kolem něj kroužili a přeměřovali si svého protivníka. Jako na povel se na něj všichni vrhli. Strhla se bitva. Neohroženě rozdával rány mečem. Hlavy nepřátel jen padaly k zemi. Když zabil posledního vlkodlaka, celá aréna povstala a strhl se bouřlivý potlesk. Sundal si přilbu a slunce pohladilo jeho tvář.
Otevřel oči a podíval se z okna. Ach, další z těch snů. Miloval ten pocit. Ta síla. Ta moc. To že dokáže ohromit zraky všech. To že jej budou všichni obdivovat a všichni k němu budou vzhlížet.
"Dagde, snídaně!" Ozvala se jeho matka z kuchyně.
Lenivě si protřel oči a odcupital ke stolu. Jeho otec už tam seděl a koukal na něj jako by něco očekával. Když se vedle něj usadil, naklonil se k němu a zašeptal:
"Nezapomněl jsi doufám, že má dnes tvá sestra narozeniny."
Dagd trošku zoufale pozvedl obočí.
"No hochu, tentokrát tě z toho už nevysekám. Ale mám nápad. Dám ti zlaťák za každý dobrý skutek, který dneska vykonáš. Pak budeš moct sestře koupit dárek."
Dagd si rychle nacpal do pusy chleba se sádlem, odběhl do pokoje, oblékl se a už startoval ven. Prošel cestou až k hostinci. Celá vesnice už byla živá. Probouzela se vždycky s kokrháním kohouta. Bylo azurově modré nebe, skoro bez mráčku. Ale na zemi byla stále stopa chladné noci.
Šel cestou ke krčmě. Cestou uviděl souseda, jak se nervózně rozhlíží na všechny strany, ale nevěnoval mu přílišnou pozornost. V hlavě stále otázky - co sestře koupit… "Nějakého plyšáka? Při nejhorším si půjčím tatínkův nůž, a do větve ji vyřežu ornamenty, ty mi jdou opravdu skvěle! …A hele! To je náhoda! Zrovna přišel kupec ze sousední vesnice!"
Přišel tedy blíž a prohlížel si zboží, které vykládal do svého stánku. V momentě kdy před něj položil bonboniéru, rozzářily se mu oči.
"To je ono! To se jí bude líbit! Oh … tři zlaté?! To snad ne!"
Plácnul se do čela a odpochodoval pryč. Ze zoufalosti se zadíval na pláž a v hlavě mu probíhaly nejrůznější myšlenky:
"Co kdyby se zrovna nedíval … jedna bonboniéra, toho si ani nevšimne."
A najednou mu někdo zatahal za košili. Byla to Rosie. O dva roky mladší kamarádka, která bydlela v domu u pláže.
"Dagde! Dagde! Dun mi zas vzal medvídka! Dagde!"
"Dun je přerostlej špekoun"
"Co mám dělat? Nemůžu mu méďu nechat!"
Pokrčil rameny a odpochodoval pryč. Měl z Duna strach. Vždycky kolem něj chodil obloukem. Mlátil mladší děti na potkání. Přesto … se Dagd zastavil a zasnil se. Představoval si, že se Dunovi postaví. Že ho přepere. Dodával si chvilku odvahu a potom se otočil na Rosie.
"Kde je Dun?"
"Tudý!"
Utíkali cestou až za vesnici a odbočili do pole. Uslyšeli nějaké vzlyky, tak se dali za tím hlasem. Dun zrovna zasedával nějakého kluka. Vedle sebe měl položeného medvídka.
"Špekoun jeden." Pomyslel si Dagd.
V krvi se mu hromadil adrenalin. Bál se. Přesto si dodával odvahy. … Přišel až k němu.
Dun se na něj otočil a vyštěkl na něj:
"Co tady chceš?!"
Dagdovi se roztřásly kolena, ale snažil se nedát na sobě nic znát. Uklidňoval se, aby mluvil pomalu a klidně.
"T..ty … máš p..panenku od .. R-Rousie?"
Dun vstal z utrápeného klučiny a ten utekl s pláčem pryč.
"Co je ti po tom?! Chceš zase dostat?!"
"N-nebojím se tě!"
Dun k němu kráčel se zaťatými pěstmi. Dagd udělal dva kroky dozadu. Opět zabloudil do svých představ v aréně. Na to jak je neohrožený. Na to jak skolí kdejakou příšeru jednou ranou.
Dun se po něm ohnal pěstí. Dagd se jen tak tak vyhnul. Jeho představa byla stále před očima.
Na Duna se vrhnul. Skočil po něm a svalil ho k zemi. Vrazil mu pěstí přímo do nosu. Dunovi se spustila krev a dal se do breku.
"J-jen p-počkej … j-já! .. j-já …"
Dun nedořekl a utekl pryč.
Dagda naplnil pocit vítězství. Tentokrát opravdu zaslouženě. Podal Rousie plyšáka a měl úsměv od ucha k uchu.
"Jsi opravdový hrdina!"
Rousie ho objala a potom odběhla domů. Dagd celý rozjařený utíkal zpátky domů vše povyprávět. Ano velmi rád se chlubil. Utíkal, ale než dorazil domů, uviděl souseda, jak jde za ruku s nějakou cizí paní směrem za jeho dům. Ze zvědavosti šel nimi. Nakoukl tam a uviděl oba, jak se líbají. Když soused Dagda uviděl, instinktivně se odtrhl a vychrlil ze sebe:
"Eh… nikdy jsem neviděl tuhle ženu! Kdo to je?!"
Soused si klekl k chlapci a tiše mu začal povídat:
"Tak poslouchej kluku, tohle se moje žena nesmí dozvědět, rozumíš? Musí to zůstat naše tajemství! Dám ti zlaťák za to, když to zůstane jen mezi námi!"
Zlaťák … úplně zapomněl! Měl udělat tři dobré skutky! Za tři zlaté potom koupit bonboniéru! Vlastně … jeden dobrý skutek udělal … pomohl vrátit Rosie medvídka … a taky pomohl utéct tomu klukovi, kterého mlátil Dun! To jsou dva! A jeden zlaťák … ale … co když se zjistí, že si vzal peníze za něco takového? Velmi ho to pokoušelo, ale nakonec peníze odmítl.
"No dobře chlapče, ale o tomhle nikomu ani muk! Rozumíš?"
Dagd zašel zpátky na cestu a na tváři se mu objevil úšklebek.
"Když to řeknu jeho ženě … je to třetí dobrý skutek!"
Ďábelsky se zasmál a rozběhl se k sousedově ženě.
